Proč se (ne)potápět v nulové viditelnosti

Zakalená voda, viditelnost sotva na počítač a částečky sedimentu, který v záři našich světel způsobuje neprostupnou stěnu. Každý to někdy zažil. Ponor, kdy jediné, co jste viděli byla neviditelnost.

Pro někoho je to ztráta času. A pro někoho trochu ujetá zábava. 😃Jak jste asi uhodli, pro mě potápění v nule představuje druhou možnost. A hned se dozvíte proč!

Kdo mě zná, nebo kdo se párkrát začetl do mých příběhů ví, že miluji tmu. Miluji jeskyně a tmavé vody, které v sobě nesou auru tajemna. Samozřejmě, že nepohrdnu ani křišťálovým mořem, ale vždycky mi po nějakém čase začne chybět ta moje srdcová záležitost. Téměř každý český potápěč se učil potápět ve studené vodě, kde top viditelnost představovala 3m. A to možná ještě přeháním! 😃. Místo lehkého traumatu a touze po nádherné modré hlubině, jsem si však odnesla něco, na čem by se psychiatr vyřádil s diagnózami. Tma, nebo velmi zlá viditelnost ve mě probouzí pocit klidu. Ano, čtete správně. Hned jak jsem zjistila, že míra nebezpečí pod hladinou závisí v drtivé většině na našich schopnostech, uvědomila jsem si důležitou věc. Kvalitu vody neovlivním. Ale to, jestli si užiju i ponor ve vodě, která vypadá všechno, jen ne lákavě? To už je věc druhá!

Když jsem se přestěhovala na Slovensko a začala trávit většinu volného času na jezeře Košariská, mohlo by se zdát, že mě křišťálová viditelnost přece jen oslnila. Ale zdání klame. A i na Košariskách, kde drtivou většinu roku převládá modrá barva a viditelnost nad 5m, se najde období nuly. A tmy.

Většina lokalit se vyznačuje špičkovou viditelností právě s příchodem zimy. No, u nás je tomu naopak. Většinu potápěčů tato voda neláká. Nejen, že teplota rychle padá pod 5 stupňů, ale viditelnost klesá z 5-10m na 0-4m. A tehdy přichází můj čas.

Představte si klasický podzimní, či zimní den. Dny jsou krátké, noci dlouhé. Místo teplého večera s romantickým stmíváním a dlouhými západy slunce, přichází chladná a větrná tma už od pěti hodin po obědě. A západy slunce ze všeho nejvíc připomínají ticho před bouří. Ideální čas na teplý čaj, deku, chlupaté ponožky a knihu. A nebo na ponor?

Jako každý pracující člověk v klasickém týdnu, do vody se dostanu nejdříve za tmy. Nabalená do deseti vrstev oblečení a s čepicí staženou skoro i přes oči. Ale také s příjemným mrazením v zádech, které mi připomíná, že mě čeká další dobrodružství.

A to za to stojí.

Nastrojit se při zvuku dešťových kapek, které dopadají na střechu přístřešku, na auto a, vlivem větru, i na mojí hlavu je "romantika" jak se patří. Do vody proto mířím značně promoklá. Pod hladinou však všechno utichne. Rozbouřená hladina jezera mě svým houpáním uvádí do stavu naprostého klidu. A potom přestane i houpání a zůstanu jen já, buddy skrytý ve tmě a bubliny, které vypouštíme z automatiky.

Světlo narušuje souvislou vrstvu částeček, které se vznáší všude okolo. Připomíná mi to svatozář. Vidět je sotva na konec ruky, ale přesto se mi sem tam ve výhledu mihne drobná rybka. Podzimní čas se na jezeře Košariská nese ve znamení medúzek. Maličcí sladkovodní ufonci září ve tmě jako světlušky. Nikdy mě nepřestanou fascinovat jejich ladné pohyby. Tančí okolo mě, jako kdybych pro ně neexistovala. Ani moje přítomnost je nemůže vyrušit z každodenní rutiny. Postupuji směrem do hloubky, voda postupně chladne, viditelnost je proměnlivá, termoklina jasně odděluje jednotlivé vrstvy. Fantazie začíná přebírat vládu. Nevidím nic a přesto vidím hodně. Proplavu první termoklinou a ta se nade mnou uzavře, jako těžký poklop. Na chvíli se cítím slepá. A potom propadnu termoklinou a výhled se znovu otevře. Stále nad sebou vidím její okraj, podél kterého proudí hejno medúzek. Působí to skoro až magicky. Periferně si všimnu velkého stínu. Tentokrát mě ryby neděsí. Snažím se být neviditelná a nerušit je v nočním lovu. A potom se zase ztratím ve vodní mlze. Celou mě pohltí a obejme do uklidňující náruče. Najednou se nevznáším v nekonečném prostoru, jako obvykle. A je to zvláštně uklidňující. Navzdory ztíženým podmínkám se cítím bezpečně. Na okamžik mám chuť zhasnout světlo, ale odolám a pokračuji dále. Vodu rozezní zvuk, který mi rezonuje až v kostech. Je mi jasné, že po nedalekých kolejích projíždí vlak, ale stejně mi naskočí husí kůže, která nesouvisí s teplotou vody. Je čas vrátit se tam, kam patřím.

Výstup volnou vodou skrz jednotlivé úrovně viditelnosti na mě působí znepokojivě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že se neřítím do pevného stropu, ale pouze do vrstvy sedimentu. A potom se vynořím na hladinu. Studený déšť a vítr okamžitě zaútočí na mé smysly a nemilosrdně mě vtahují zpět do reality. A já si zase jednou uvědomím, proč mě tyhle podmínky tolik baví.

Špatná viditelnost neznamená zkažený ponor. Jen dává mnohem více prostoru fantazii. A proměnlivá viditelnost je ještě o úroveň výš. Tyto podmínky jsou sice náročné, ale každý jeden takový ponor dá potápěči tolik zkušeností, které jsou k nezaplacení. Možná to není o viditelnosti, ale o úhlu pohledu. A možná je někdy ta realita, kterou si vytváříme pomocí představivosti lepší, než ta, kterou vidíme na vlastní oči. Potápění v nule mi pomáhá budovat sebeovládání, techniku nejen do jeskyní, týmovou spolupráci s buddym a v neposlední řadě působí uklidňujícím efektem na mou mysl. Protože když to člověk má "pevně v rukách", je to pocit k nezaplacení.

Pokud se přece jen rozhodnete, že dáte nule šanci, dám Vám pár tipů, jak to přece jen udělat bezpečnější:

• Parťák je základ. Nikdy nechodit sám! Na každý takový ponor chodím s buddym. I když se nevidíme, komunikujeme dotyky. A zároveň si dáváme prostor, aby jsme si to každý užili po svém.

• Vychytaná výstroj tak, aby nikde nic netrčelo, o nic jsme se nemohli zachytit a zamotat.

• Nůž. A klidně ne jen jeden. V nulové či téměř nulové viditelnosti je riziko zamotání se mnohem vyšší.

• Vždy si pečlivě naplánovat ponor a nouzový plán v případě ztráty parťáka, nebo krizové situace. Klidně potrénujte s buddym v bazéně, jen se zakrytýma očima.

• Vždycky je vhodné mít záložní světlo.

• V průběhu ponoru stále komunikujte s buddym. Ať už doteky, když je vážně nula, nebo světlem.

• Důležitý je pomalý a klidný pohyb a absolutně vychytaný vztlak a technika kopu. Nechceme přece sediment ještě víc vířit.

• Doporučuji absolvovat i trénink s instruktorem.

Nedoporučuju ho začátečníkům nebo lidem s klaustrofobickými pocity pod vodou. Ale pokud jsi zkušený potápěč, který zná svoje reakce a umí si poradit, nula ti otevře zcela nový svět. 🙂

Máte rádi tento druh potápění? Podělte se se mnou o své zkušenosti na mail!