Potápění pod rouškou tmy- láska a nebo posedlost?

Možná však ta správná otázka není, proč je pro mě tma fascinující, ale ta, proč lidi děsí?

Od útlého věku nám bylo do hlavy vtloukané, že ve tmě žijí příšery, v noci se probouzí zlé síly a omezení základního lidského smyslu- zraku v důsledku snížení světla je něco, co by v nás mělo vyvolat pocit ohrožení. Proto se děti bojí jít spát a pod postelí hledají strašidla. Protože v pohádkách se tma stává nepřítelem a vítězí pouze světlo. Je pochopitelné, že dětská fantazie si tmu spojuje se strachem. Proč ale tma děsí i dospělé, kteří na pohádky dávno nevěří?

Každý člověk má přirozený instinkt boj nebo útěk, který často přebere vládu nad tělem právě ve chvíli, kdy se okolní svět ponoří do tmy. Zvýší se produkce adrenalinu a kortizolu, následkem čeho stoupá tepová frekvence, krevní tlak a všechny smysly se zostří, tělo se připravuje na útok. Je pochopitelné, že si tuto reakci člověk spojí s tím nejjednodušším vysvětlením. Tma je nebezpečná. Můj názor je takový, že to bohužel není tak jednoduché a tato problematika má kořeny v mnohem hlubších vrstvách lidského podvědomí.

Tma není jen absence světla. Je to příležitost vnímat věci jasněji, jinak. Člověk nevidí. A přitom vidí všechno. Oči jsou sice téměř slepé, ale v hlavě se začnou objevovat myšlenky, které okolní vizuální vjemy většinu dne odsouvají na vedlejší kolej. Zpočátku mě to děsilo. A potom jsem zjistila, že je to příležitost. Příležitost vidět svět z jiného úhlu. Z toho úhlu, co se sice zdá slepý, ale paradoxně je to úhel, který nám otevírá oči. 

Kombinace potápění a tmy se ukázala jako dokonalá příležitost pro introspekci. Očekávání se lišilo od reality ve všech bodech. Puls se zpomalil. Pauza mezi nádechy a výdechy se prodloužila. A já viděla. Ne okolní prostředí, ale sebe. Ve tmě se sice dá velmi dobře skrývat. Ale ne své pocity. A ne sám před sebou. I já sama jsem se snažila popírat své vlastní emoce. Ale několik metrů pod hladinou, v podmínkách, které mají do normálu opravdu daleko, neexistuje jiná možnost než se přijmout. Své já, své prožívání, svou osobnost. A nebudu lhát, je to jedna z nejtěžších věcí na potápění. Náhle jsem pochopila, proč se i dospělí bojí tmy. A právě v tu chvíli mě přestala děsit. 

Čas se zastavil. 

A zatímco mé tělo se vznášelo ve vodním sloupci, mysl se vzdálila, zdánlivě oddělila. A možná právě v tu chvíli se zrodila vášeň. Vášeň pro výlety pod vodní hladinu. Vášeň pro výlety do vlastní hlavy.

Proč je tak těžké přijmout sám sebe? Proč si většina z nás v běžném životě nasazuje masku?

Po celý život jsou nám podsouvány ideály, představy, jak by věci měly vypadat. A bohužel právě tento přístup ničí naše vnímání sebe samých. Místo, aby jsme se snažili pracovat na svých negativních stránkách a posilovali ty pozitivní, snažíme se přivlastnit si cizí. Protože tak by to mělo vypadat. Tak nám to společnost nutí.

Dokud jsem se nevydala do světa pod hladinou, fungovala jsem přesně na tomto principu. Nosila jsem tvář, kterou ostatní chtěli vidět. Nedocházelo mi, že je to proti mé přirozenosti. A bála jsem se tmy. 

Poznávání sebe samého je proces, který nikdy nekončí. Lidská mysl je nepředvídatelná, tajemná a spletitá a vždy dokáže překvapit. A je to tak v pořádku. Jen to musíme přijmout jako fakt. Vytvořit si z toho rituál. Najít si činnost, u které necháme myšlenky volně proudit a jen je budeme poznávat, přijímat, třídit. Někomu stačí zavřít oči. A někdo se musí vydat do hlubin, aby našel nejen svojí temotu, ale i své světlo. Voda smývá masku. Je jedno, kým se snažíš být nad hladinou, protože pod ní nemůžeš být nikým jiným, než sám sebou… 

Není to posedlost. Je to spojení. Tma je pro mě způsob, jak utišit okolní svět a naslouchat tomu mému vnitřnímu.

A možná vážně existuje něco mezi nebem a zemí, co se skrývá ve tmě, aby nás děsilo... Ale možná nás odjakživa děsí jen vlastní myšlenky.