Návrat na začátek aneb kde jsem se vzala na Slovensku?

Spousta z Vás se mě ptá, proč jsem se tak náhle rozhodla odstěhovat na Slovensko. Ne, nebojte. Nevykradla jsem banku, ani jsem nespáchala žádný jiný zločin. A- světe div se, nejsem ani ilegální imigrant 😀. Ale nebudu prozrazovat víc, odpovědi najdete na následujících řádcích.

Když je vám 24, čekáte, že už by život mohl najet do nějakých stálých kolejí. A opravdu se tak stalo. Jen jsem pořád cítila, že mi něco chybí. Nebyla to záležitost pár dní, ani pár let Tento pocit jsem vnímala už opravdu dlouho. A potom přišel výlet do Francie.

Rozhodla jsem se s Vámi podělit i o to, ano!

Rozhodla jsem se jít na ponor, na kterém jsem v té době neměla co dělat. Tak to prostě je. Udělala jsem blbost. Mohla bych svůj špatný úsudek svést na mládí, nezkušenost, ale ne. Asi jsem podlehla tomu, že si člověk musí dokázat svou nesmrtelnost. A samozřejmě jsem neměla dostatek zkušeností a znalostí. A došlo mi to pozdě. Až když jsem to podělala.

Několik stovek metrů v jeskyni, s nedostatečnou zásobou plynů na bezpečný návrat. Prostě mi to nemohlo vyjít na bezpečné deco. To jsem zjistila velmi rychle.  A tam, tam jsem si uvědomila, obklopená tmou a nejistotou, že moje touha žít jinak, lépe, byla v tu chvíli tak silná, až to bolelo. Poprvé po dlouhé době jsem měla v hlavě jasný plán. Dost bylo tohoto života. Právě tehdy mi v plné síle došlo, že chci od života víc. Adrenalin mi mozek uvedl do stavu absolutního soustředění, ale kupodivu nejen na ponor, ale i na celý život. Neviděla jsem jen chybu, kterou jsem udělala při ponoru, ale všechny chyby, které jsem udělala v posledních letech. Kolika lidem jsem ublížila. Kolikrát jsem sobě ublížila. Právě tehdy jsem si slíbila, že jestli se z toho dostanu bez újmy, jestli se mi povede svojí chybu napravit, začnu konečně žít, přestanu odkládat věci na příště. Právě tehdy jsem se pevně rozhodla jít za svými sny a nechat minulost daleko za sebou. A doslova jsem našla světlo na konci tunelu. S prvním nádechem na hladině jsem se znovu narodila. Ale uvnitř mně se něco zlomilo. Ta vystrašená malá holka, která se bojí podívat sama sobě do očí v té jeskyni tenkrát umřela. A ven vyšla silnější a dospělejší verze jí samé. Každý v životě udělá chybu. A ne jednu, spoustu. Důležité je se poučit. A vzít si z té chyby co nejvíce.

Následující měsíce mám trochu jako v mlze. Z Francie jsem se nevrátila do ČR, ale na Slovensko, kde jsem se podrobila tvrdému tréninku pod vodou. Dnes si myslím, že nebýt tohoto intenzivního tréninku, s potápěním jsem skončila. Moje chyba mě opravdu rozhodila. Přestala jsem si absolutně věřit a rozklepala se při první cvičné krizové situaci. Navíc jsem si uhnala dekompresní nemoc, kterou jsem nezačala řešit včas. Další chyba hned po jiné velké chybě :-) Ale tato zkušenost mi dala skvělou životní lekci. Jen tehdy, když dokážeš podržet sama sebe a být oporou své osobě v té nejtěžší chvíli, dokážeš být pevnou oporou pro ostatní. Dřív ne. Nadávala jsem si do různých hrozných slov, ale nakonec jsem se sebrala. A tuto zkoušku jsem ustála. I když mě to stálo plno slz. Poprvé v životě jsem dokázala zvednout hlavu a podívat se realitě zpříma do tváře. Život nikdy nebude snadný, nebude vždycky jen krásný. Ale pokud najdeš pevnou půdu pod nohama a pevný bod nebude někde okolo v prostoru, ale ve tvém nitru, zvládneš cokoliv jen chceš. Zpátky do Čech jsem přijela s čistou hlavou. Jedinou větou jsem ukončila celý svůj dosavadní život, sbalila si věci, dala výpověď v práci a rozhodla se jít za snem. Tak rychlé to bylo. Ze dne na den. Někde hluboko uvnitř sebe jsem cítila, že je to správně. 🙂 A nepřipustila si jinou možnost.

Od malička jsem snila o životě na Slovensku. Je to zvláštní, ale nikdy mě nelákalo žít u moře, nebo někde na druhém konci světa. Slovensko bylo a je jedno z mála míst, kde se cítím sama sebou. Cítila jsem to tak od malička. Tento sen již dávno dostal nálepku "možná někdy v budoucnu". Ale co když ta budoucnost závisí na jednom jediném rozhodnutí v přítomnosti? Rozhodnutí padlo. Ze dne na den jsem se rozhodla přestěhovat do jiného státu, spálit všechny mosty, začít znovu. Začít znovu a lépe.

Stěhování je vždy náročné. V životě jsem se stěhovala několikrát, vždy tomu předcházelo to, že jsem nějakým způsobem ztratila domov. Nešlo o místo, ale o pocit. Pocit domova jsem ztratila dávno. A právě s tímto jsem bojovala už před osudným výletem do Francie. Ale paradoxně ten pravý domov jsem našla ve chvíli, kdy jsem zmrzlá stála na zastávce, v cizím městě, zázemí  jen v hotelu a bláznivě jsem se smála nad ještě bláznivějším rozhodnutím. Smála jsem se, protože mi došlo, že domov neurčuje to, kde člověk fyzicky žije, ale to, jaké má okolo sebe lidi, kde cítí to, že právě zde je jeho místo. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila doma. S potápěním v kufru auta, jednou nohou stále pod vodou… I když technicky vzato právě v té chvíli jsem byla bezdomovec. 😃

O stěhování samotném nemám moc co říci. Snad jen to, že i když je Slovensko v mnohém podobné, jako Česko, je to stejné, jako se stěhovat do jakéhokoliv jiného státu v Evropě. V tu dobu jsem si nebyla ochotná připustit, že můj cíl by se nenaplnil. Snad poprvé jsem se vykašlala na všechno a na všechny a šla si tvrdě za svým. Přiznávám, zcela sobecky. Své cíle jsem vždy rozdělila na tři aktuální priority, můj seznam úkolů byl opravdu dlouhý. Proto vyberu jen pár zajímavostí.

Seznam úkolů- první 3:

Poslat žádost na ministerstvo školství, aby mi uznali vzdělání

Tento úkol byl poměrně snadný, i když finančně náročný. Žádost a poplatky se pohybovali v rámci stovek euro. Každopádně když mi přišlo vyrozumění, že mé vzdělání bylo uznáno a legálně mohu dělat zdravotní sestru na Slovensku, ten pocit byl k nezaplacení. 

Najít si bydlení

Zní to snadně, ale realita je jiná. Téměř nikde mi nechtěli pronajmout byt, i na Slovensku mě považovali za cizince. Až nakonec jsem našla malý byt v rodinném domě, kde byli ochotni mi přiznat trvalý pobyt. Oficiálně. Konečně.

Najít si práci

Jako téměř všude, i na Slovensku je nedostatek zdravotních sester. O práci nebyla nouze. O práci, která mě uživí v tomto těžkém období, ale nouze byla. Současně jsem stále pracovala v Čechách a na pohovory jezdila 450km ve volnu mezi směnami. Pár zajímavých nabídek jsem dostala, nebudu lhát, ale žádná nebyla TA práce. Až na jednu. Pohovor probíhal skvěle, ale dlouho se nikdo neozval. A tak jsem opět zariskovala a nechala to osudu. Odmítla jsem všechny ostatní nabídky a… čekala. Co se má stát se stane. A potom mě pozvali na druhé kolo pohovoru a týden před tím, než mi skončila výpovědní doba v Čechách mi volali, že jsem přijata. O 3 dny později jsem podepsala smlouvu.

Seznam úkolů- druhé 3: 

Zaregistrovat se na cizinecké policii

Čekací doba 3 měsíce. I když jsem se na Slovensko začala stěhovat v létě, na cizineckou jsem se dostala na konci podzimu. Nechali mě čekat v řadě, kde jsem s připadala jako v jiném světě. Poté jsem v samém stresu zaplatila poplatek za přistěhovalce mimo EU, což byla šílená částka. Naštěstí po 4 hodinách čekání se mě ujal pán za přepážkou, který byl hrozně milý. Trochu se mi smál, jak zmateně pobíhám a potom mě provedl registrací krok za krokem a poslal mě, ať mi vrátí peníze. Zlatý člověk. :-) O 2 týdny později jsem měla v ruce zbrusu novou pobytovou "občanku".

Vybavit si byt nábytkem a složit ho 

Přiznám se, bez kamaráda Davida, který má trpělivost s mojí blonďatostí bych to asi nedala... 

"Nejde mi našroubovat noha od stolu!"

"To pretože sa tam má len voľne nasadiť, Maťa..."

No, radši nepokračuji... Umíte si představit. 

Zrušit účet, telefon a vše v ČR a znovu si zařídit na SK

Nebudete věřit, ale nechtěli mi tu bez nájemní a pracovní smlouvy založit ani telefonní číslo. Takže opět maraton po pobočkách banky, operátora... Uf. Zdravotní pojišťovna mi dokonce změnila rodné číslo. Tak mám dvě. Paráda!

Celé léto jsem jezdila z Bratislavy do Čech a naopak. Celkově jsem najezdila za 3 měsíce přes 10 000km, ve dne v noci, byly chvíle, kdy jsem z Bratislavy jela rovnou do práce, po celé noci za volantem jsem 12 hodin pracovala, abych po práci mohla nasednout do auta a jet na Slovensko. Únava? V tu chvíli pracoval adrenalin natolik, že únavu jsem necítila. Jela jsem na autopilota a na litrech kávy a coly bez cukru. Je zajímavé, že v těchto momentech člověk objevuje maličkosti, které normálně přehlíží. Strašně jsem se těšila z východu a západu slunce. A pamatuji si okamžik, kdy jsem seděla v autě na benzínce na hranicích a na třetí plechovce coly si přečetla " No sugar, because your life is sweet already". Bože, jak měla ta plechovka pravdu! :) Co může být sladší než pocit, že konečně zase žiješ? I ta jedna věta na plechovce od coly mě dokázala nakopnout, abych pokračovala. Nikdy jsem se necítila tak volná jako tehdy, když jsem jela po dálnici a zpívala. Když jsem občas zastavila a spala v autě, jen tak někde u lesa, čistila si zuby na benzínce, ve vlasech ještě vůni neoprenu z ponoru, který jsem si v mezičase toho blázince stihla vychutnat. Doslova jsem se cítila "young and free".

Až potom, co jsem do Bratislavy sama v Octávii odtahala nábytek, oblečení a všechen svůj skromný majetek mi došlo, že holka, co se před půl rokem bála jet sama autem dál než 100km, právě dokázala nesčetněkrát překročit hranice a přestěhovat se do jiného státu. Zajímavé!

A potom nastal poslední večer v Čechách. Druhý den ráno jsem měla definitivně odjet do nového bytu, s poslední krabicí knížek a ponožek. Seděla jsem na posteli u mamky a přemýšlela. Nebylo to snadné. Nechat všechny a všechno za sebou. Žila jsem tu 24 let. A i přes všechny nástrahy, co mi život kladl do cesty, zažila jsem tu tolik šťastných chvil. Ale v určitou chvíli prostě přijde čas jít dál. A ten nadešel právě teď.

První týden na Slovensku jsem vybírala dovolenou z české práce a mohla se zabydlet. Dalo mi to prostor přemýšlet, možná až moc. Snažila jsem se vyrovnat s pocitem, že jsem vlastně úplně sama, i když sama jsem nebyla. Stálo za mnou plno skvělých lidí. A se spoustou jsem se tenkrát v Čechách viděla naposledy. Je to smutné, ale i toto je realita stěhování. Realita života. A je to opravdu smutný okamžik, když to člověk zjistí.

Ale tohle je nový začátek. Ne každý dostane šanci začít znovu. Já ji dostala a slíbila sama sobě, že v následujících dnech, měsících, letech, budu žít svůj život snů. Nechám plně vyniknout své pravé já a najdu v sobě to nejlepší, zatímco toho špatného se navždy zbavím. Život za nás nikdo jiný žít nebude. Je čas jít za svými sny a nechat minulost za sebou.

Začala jsem chodit do nové práce. Byla jsem nadšená! Bohužel stres z posledních měsíců si začal vybírat svou daň. Měsíc jsem téměř nejedla. Nešlo to. Končilo to zvracením na záchodě v křečích. Váha šla dolu, začaly mi padat vlasy, kolabovala jsem. Pamatuji si na večer, kdy bylo nejhůř. Ležela jsem v posteli. Brečela jsem napůl bolestí a napůl vysílením z toho, že nemůžu prostě jen utéct a schovat se u mamky doma, protože fyzický domov si teprve vytvářím na místě, kde jsem doma pocitově. A mamka je daleko. Na chvíli jsem chtěla být zase dítě, i když jsem dospělá žena. V tu chvíli jsem se zase na chvilku bála, že to nezvládnu. Zároveň jsem věděla, že se musím sebrat a ráno jít do práce, protože jsem skoro bez peněz a na začátku všeho. Tak jsem ráno vstala, utřela slzy a šla. Nepřemýšlela, jen šla. Ten den mi slzy nadobro vyschly. Do práce jsem šla s hlavou zdviženou a odhodláním to nevzdat.

Postupně jsem se uzdravila jak fyzicky tak psychicky a mohla začít zase potápět. Cesty na dno jezera mi pomohly zase najít sílu se odrazit ze dna své mysli. Pod vodou jsem se cítila tak, jako nikde jinde. Volná, klidná, plná síly. Potápění mi pomohlo zachovat si zdravý rozum a nezbláznit se. A v neposlední řadě i úžasní lidé v Čechách i na Slovensku, kteří mi stáli po boku. 

A dnes, o dva roky později je jedno z mých nejtěžších a zároveň nejkrásnějších období jen vzpomínka. Život v Bratislavě se mi zdá stále lepší a lepší. Otázka, zda se někdy vrátím? Nikdy neříkej nikdy, já vím. Ale momentálně je moje odpověď ne.

Našla jsem si tu lásku, tu z pohádky, na kterou jsem čekala už jako malá? Ano! 😀

Zůstala jsem v té první práci? Ne. I teď po 2 letech jsem znovu cítila, že je čas jít jinam. Stále poslouchám svůj vnitřní hlas. :-) 

Každopádně svému slibu jsem dostála. Plním si další a další sny. Sen o kurzu potápěčského instruktora, sen napsat knihu ( do konce roku to snad mám!) a také sen o tom, být lepší člověk, než jsem byla. Každý den se snažím na sobě pracovat. Jestli se mi daří? Uvidíme. Je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že jednou to vyjde. 🙂

Proč jsem tento článek napsala? Zkrátka proto, že chci ukázat, že každý dělá chyby. Chci ukázat to, že moje stěhování nebylo zalité sluncem, ale spíše kofeinem a slzami. Že bez kamarádů a mojí mamky bych nikdy nedokázala to, co jsem si vysnila. A především to, že jsem jen člověk. I když moje články jsou plné štěstí, které prožívám, stojí za tím tohle všechno. Nepadlo mi to do klína jen tak.

Každý má sny, každý má svůj příběh. Toto je moje cesta. A já jsem opravdu zvědavá, kam mě zavedou další mé kroky. 🙂 Ale nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí, které se mi zrodilo v hlavě právě pod vodou. Potápění mi i tentokrát ukázalo směr a pomohlo mi se ho držet i přes překážky. A to je jedna z věcí, které na svých výletech pod vodní hladinu miluji. Už dávno nemám ambice překonávat své limity. Spíše je bezpečně posouvat. A když to nejde, jen se zastavit a užívat si přítomný okamžik. A o tom to potápění je. O radosti. O zážitcích. A o skvělé partě kamarádů.

Na závěr bych chtěla říct snad už jen toto. Následujte své sny. Fakt to stojí za to.

A příště se zase vidíme pod vodou!