Malta první část- Um El Faroud
Výlet na Maltu za vrakovým potápěním, jsme měli v plánu už dlouho. První nápady zazněly už v létě minulého roku, detaily se doladily během podzimu a už od začátku tohoto roku jsme měli připravené letenky, ponory i ubytování. Bohužel, jak to tak bývá, většinou nejde vše podle plánu a 2 týdny před odletem se jeden z členů potápěčského týmu ošklivě zranil. A tak nám nezbylo nic jiného, než vyrazit ve složení 2 potápěči ( já a buddy Stano) a jedna suchozemská podpora (Miloš).
Nasedli jsme na noční let směr Malta a v představách už se potápěli do hlubin Středozemního moře. Na místo jsme dorazili těsně před půlnocí. Naše ubytování (tentokrát jsme to vážně vychytali) se nacházelo v mrakodrapu Mercury Tower v městečku St. Julian's. Hned na letišti jsem lehce vyděsila řidiče taxíku, když jsem se pokusila nasednout na jeho místo v autě. Jeho zmatený výraz mi rychle připomněl, že na Maltě je volant na druhé straně. No, ještě že jsem nemusela řídit já.
Jen co jsme si vyložili zavazadla a potápění v krásném moderním apartmánu, vyrazili jsme oslavit příjezd do ulic. I po půlnoci to zde žilo! Dovolená mohla začít!
Druhý den ráno nám přijel ochotný zaměstnanec potápěčského centra pro vybavení. Přece jen, přes 20kg výbavy se nám nechtělo nosit pěšky, i když jsme to opravdu neměli daleko. Jen co jsme se trochu aklimatizovali, já a můj parťák Stano jsme vyrazili na první check-dive, vyvážit se a trochu si zase zvyknout na slanou vodu. Teploměr ukazoval téměř 26 stupňů, proto bylo navlékání do sucháče poměrně náročné, ale voda příjemně osvěžila svými 20 stupni. Zanořili jsme se pod klidnou hladinu do podmořského světa. Nádhernou viditelnost jsem očekávala, ale i přes to jsem chvíli zůstala v šoku z toho, jak čistá voda na Maltě je. Z rychlého check- dive se stala záležitost na hodinu a půl, protože jsem se odmítala vzdát dechberoucího výhledu do všech stran, který doplňovalo mírné pohupování vln a všudypřítomné barevné rybky. Vynořili jsme se nejen dokonale vyvážení, ale i dokonale zrelaxovaní.
Na další den byl v plánu už normální ponor k vraku Um El Faroud. Tento tanker se nachází v hloubce cca 35 metrů, blízko města Zurrieq. Měří 115 metrů. Na toto místo se uměle potopil v roce 1998. Po výbuchu plynu, který loď učinil nepoužitelnou pro další plavby, bylo rozhodnuto, že z přístavu ve Valletě se přesune právě sem, aby alespoň potěšil potápěče a posloužil jako umělý útes pro mořské živočichy. Po silné bouři se vrak rozlomil na dvě části.
Vyrazili jsme brzy ráno, aby jsme nejen vychytali chladnější vzduch, ale hlavně proto, aby jsme se vyhnuli davům nadšených potápěčů. Tato lokalita se v současnosti těší velké oblibě. Ještě napůl spící jsem si vybalovala výstroj, když mi došlo, že moje botičky se stále suší na slunci v dive centru. S výrazem, že nevím, jestli se smát, nebo plakat jsem se odebrala za naším potápěčským guidem jménem Mike, který nás měl provést na lokalitě. Ten moje faux pas okomentoval slovy, že ok, sice budeš mít pěkně nepohodlný ponor, ale nedovolím, aby jsi tuto super lokalitu neviděla! Sehnal mi neoprenové návleky na nohy, abych si alespoň neponičila ponožky na obleku a nepadaly mi ploutve a nakázal mi, ať kopu opatrně. Měl pravdu. Smích naplno převládl před pláčem a já si opět zanadávala na svojí zapomětlivou hlavu. Naštěstí to byly jen boty a ne nějaká část výstroje, bez které by se ponor nemohl uskutečnit.
Naplánovali jsme si ponor, dekompresi, vše ještě zkontrolovali (a vše bylo na svém místě, i botky se stále vyhřívaly v dive centru) a konečně skočili do vody. Plavali jsme podél skalnaté stěny, kochali se nádhernou viditelností a zářivě modrou vodou. Moje kopání sice nebylo bez bot úplně pohodlné, ploutve mi nepříjemně tlačily na nárty, ale nebylo to nic, co by mi zážitek pokazilo. Po cca 10 minutách plavání se před námi nečekaně zjevil obrys vraku. Jeho majestátnost vyzařovala i na dálku a já se na chvíli zarazila na místě. Zautomatizované dýchání zafungovalo, ale nebýt nacvičeného reflexu, asi bych zatajila dech. Tato scenérie byla vážně působivá.
Mike nám ukázal místo, kde odložit stage a poté jsme se vydali do útrob vraku. Proplétali jsme se jednotlivými částmi, pronikli i do strojovny. Zasmála jsem se nad pozůstatky záchodu a ihned na ně s pubertálním smíchem upozornila buddyho. Stano jen protočil oči a pokračoval v průzkumu. Z každého rohu na mě dýchala historie, vzpomínky a nový pocit, který jsem při svém oblíbeném potápění v jeskyních ještě nezažila. Fantazie. V mé hlavě se začal odehrávat příběh, ve kterém nepoškozený tanker brázdil vody podél maltského pobřeží, po palubě, na které se momentálně usídlila hejna ryb, se procházeli lidé. Místo prázdných rámů oken a dveří jsem viděla vyleštěné kliky od tisíců párů rukou a sklo potažené povlakem soli a jemnými kapkami vody. Plavala jsem nad dřevěnými schody a představovala si zvuk těžkých bot, které po nich dennodenně dupaly.
Jen co jsme se vymotali z labyrintu uvnitř vraku a doplavali zpět na palubu, představy se rozplynuly. Silné emoce ve mě však zůstaly.
Do maximálního limitu dekomprese nám zbývalo ještě několik minut a plynu jsme měli dostatek, proto jsme se ještě vydali na obhlídku obou částí tankeru. Mike mi gestem ukázal, ať se podívám nahoru. Zatímco jsme se vznášeli pár centimetrů nade dnem, nad námi se tyčil Um El Faroud v celé své kráse. Připadali jsme si tak maličcí. Bohužel náš čas na dně se krátil a nastala chvíle na pomalý návrat. Posbírali jsme si stage (mě u toho málem sejmul elektrický rejnok… ať mi nikdo nepovídá, že nemám smůlu na vodní živočichy!!), minuli překvapenou murénu, které jsem se vyhnula obloukem a přesunuli se zpátky ke skalnaté stěně. Vrak jsme nechali za zády, ale já se ještě několikrát otočila, stále pod vlivem jeho kouzla. Ve 21 metrech jsme zahájili celkem 20 minutovou dekompresi a při každé další zastávce se vzdalovali od tohoto tajemného místa zpět do reality. Na hladině jsem tentokrát místo hrobového ticha, které běžně následuje po emotivním ponoru, vydala nadšený výkřik. Toto byla vážně síla!
Několikrát jsem poděkovala Mikeovi za to, že mě nenechal vzdát ponor kvůli banalitě, jako jsou boty. Usmál se a jen na mě mrknul, že toto byl teprve slabý odvar toho, co nás čeká příště. Už jsem se nemohla dočkat.
Pár info na závěr:
Dive centrum přímo v St. Julian's: https://techwise.com.mt/
Na Um El Faroud si určitě vezměte alespoň EAN50, protože dekomprese zde skáče poměrně rychle, především díky průměrné hloubce okolo 30m. Doporučuji silné a spolehlivé světlo, při průzkumu uvnitř vraku je opravdu potřeba. Rychlejším tempem se od břehu dostanete k vraku cca za 5-8 minut. Jsou zde celkem silné proudy, s tím je potřeba počítat. A pozor na elektrické rejnoky! 😃