Košariská- moje milovaná měsíční krajina

Jeden z velkých bonusů, které s sebou přineslo stěhování do Bratislavy je to, že moje milované jezero Nové Košariská mám necelých 20minut od domu. O této potápěčské lokalitě jsem se zde již několikrát rozepsala, nikdy jsem ale nedokázala slovy vystihnout to, co mě fascinuje nejvíc.

V době, kdy bylo stěhování teprve v procesu řešení, jsem rozptýlení od starostí hledala převážně pod hladinou s neuvěřitelně trpělivým parťákem Davidem, který se mě ujal jako průvodce po Košariskách. Téměř každý můj ponor v čase hektického převážení věcí a běhání po úřadech byl značně "na zabití". Nejdřív jsem se snažila zbavit deficitu spánku, potom jsem ztrácela vybavení a nevěděla, v jakém státě vlastně ty ploutve/světlo/počítač mám. A v neposlední řadě se neustále projevovala moje barva vlasů. Nachystaná na ponor, oblečená v plné výstroji, jsem začala zoufale nadávat, že se mi rozbil počítač a nesvítí mi displej. Pravděpodobně neopravitelná závada, budu muset kupovat nový? Kde na to vezmu peníze? Se slzami v očích jsem se skoro začala svlékat ze sucháče, když ke mě David přistoupil a zmáčknutím jediného tlačítka počítač opravil:" Víš, zkus si příště zvýšit jas..." konstatoval s ledovým klidem a odkráčel k vodě. S opraveným počítačem jsem držela minutu ticha za svoje ne zraněné, ale teď už mrtvé ego, a poté jsem se vydala za parťákem. Počítač mi posměšně zářil na pravé ruce...

Jak a proč jsem se zamilovala do jezera Nová Košariska?

Vždy když ponořím hlavu pod hladinu, všechny myšlenky na cokoliv jiného, než potápění se okamžitě rozplynou. V mém kritickém stěhovacím období tomu nebylo jinak. Viditelnost se nezhoršila ani s teplým počasím, naopak. Poprvé v životě jsem viděla Košariská pod hladinou v celé jejich kráse. Vznášeli jsme se v nekonečném prostoru, obklopeni mlhou, která se vytvořila na hranici termokliny. Z mlhy tiše vystupovalo nespočet medúzek, které jemně zářily v kuželu našich světel. Celá situace působila opravdu magicky, zvlášť když jsem na tváři cítila výrazné změny teploty vody, jak jsem proplouvala termoklinou. Cíl naší podvodní cesty byla lyžica bagru, která zůstala na dně jezera, pohřbená hlouběji než 30m, aby připomínala, že jezero nevytvořila příroda, ale člověk. Čím více jsme se blížili k cíli, tím opuštěnější byl podvodní svět. I medúzky kamsi zmizely. Proplouvali jsme mezi písečnými dunami, ticho rušily jen hluboké, pomalé nádechy a tlumené hučení bublin. Po dlouhé době jsem pod hladinou cítila naprostý klid. V hlavě jsem si spočítala, kolik mám ještě plynu a jediným pohledem si ověřila údaj na manometru. Usmála jsem se do automatiky. Spotřebu jsem měla výrazně nižší, než dřív!

K lyžici jsme dorazili s mnohem větší rezervou, než jsme plánovali. Jediným pohledem a gestem jsme odsouhlasili, že pokračujeme dál. Ještě chvíli jsme plavali u dna, ve světě, který tolik připomíná měsíční krajinu. Nejen svou opuštěností, ale především strukturou dna, písečnými dunami a nekonečnou viditelností při které má člověk pocit, že je mimo gravitaci. Nezáleží na tom, kolik ponorů zde budu mít, myslím, že toto místo mi vždy vyrazí dech.

Podle toho, jak ubylo světla jsem poznala, že slunce se odebralo k západu. Počítač mi ukázal, že jsme pod hladinou více než hodinu. Výpočet dekomprese, dohoda s parťákem a mohli jsme začít stoupat. Díky kvalitnímu Merino termoprádlu jsem pocítila první známky zimy až po 90minutách ve vodě, která měla 7 stupňů. Celý dvouhodinový ponor byl tedy více než komfortní.

Vynořili jsme se ve chvíli, kdy slunce téměř zapadlo. Hladina vody zářila temně rudou barvou, zrcadlila přesný obraz malého zázraku, který se odehrával na obloze. Chvíli jsem jen visela hlavou dolu, metr pod hladinou a sledovala tuto podívanou z trochu neobvyklého úhlu, který tomu všemu dodal ještě větší nadpřirozenost. A právě v této chvíli, na tomto místě, s těmi správnými lidmi jsem si uvědomila, že se nikdy nedokážu přestat potápět. Potápění se stalo mou láskou na celý život. A přesně pro tyto okamžiky ho tolik miluju.

Pocit štěstí mě hřál i po cestě domů. Najednou jsem cítila naprostý klid, i když můj život měl v létě 2023 do klidného daleko. A Košariská jsou od té doby místo, kam si chodím dělat své "malé výlety do Vesmíru", ze kterých se vracím s čistou hlavou a uzdravenou duší.