Guláška- Ledové osvěžení

Jezero Guláška jsem navštívila jen párkrát. Vždy mě však překvapila nejen nádherná voda, ale i to, jak je ledová. Venku pomalu přituhlo a viditelnost se podle nových zpráv zlepšila na více než 15m. První ponor v roce 2026 jsem se proto rozhodla spáchat právě na Guláške.

Jezero se nachází blízko města Senec a vzniklo po těžbě štěrku v devadesátkách. Po dlouhé době jsem se na ponor velice těšila. Když jsem se však ráno podívala z okna a viděla souvislou vrstvu ledu a sněhu, nadšení mě trochu přešlo. Vzhledem k tomu, že jsem si nedávno konečně zprovoznila vyhřívání, ihned jsem dobrou náladu získala zpátky a na Gulášku se vydala s odhodláním dnes nezmrznout.

Spolu se zbytkem teamu jsme zastavili na břehu jezera. Vítr mi vytrvale profukoval šest vrstev oblečení, které jsem na sebe navlékla. Ač jsem si to nechtěla přiznat, život v Bratislavě mě odnaučil odolávat extrémně chladným zimám (v Čechách bylo -15 stupňů znamení, že si teprve beru čepici…) a letošní lehký mráz (-4°C) mě zastihl nepřipravenou. Vzhledem na působící chlad se ozval můj močový měchýř. Skepticky jsem pohlédla na kadibudku. Ok, tohle snad zvládnu. Nebo…ne.Otevřela jsem dveře. Pavouci, kteří na mě okamžitě vyběhli, pravděpodobně čekali jen na tento okamžik…a na mě. Bohužel, návštěva pavoučího ráje byla nutností. Jen co jsem za sebou dveře zase zavřela, snažila jsem se vyhnat z hlavy myšlenku, že zástup osminohých zvířátek se přestěhoval do tepla mého podobleku. Nenápadně jsem se snažila podoblek prohledat, ale když na mě parťák Laco vrhl zvláštní pohled, raději jsem přestala. Zmrzlými prsty jsem si nastrojila dvojče a s úlevou zapnula vyhřívání. Kdo toto vymyslel, byl génius…

Se zbytkem teamu jsme se ponořili do chladné vody. Viditelnost byla opravdu působivá. Minimálně 20m. I přes teplo, které se šířilo z malých drátků na rukavicích mi po pár minutách začaly mrznout konečky prstů. Zvláštní. Křišťálová voda však rychle odvedla pozornost od nepohodlí a já se jen kochala nádhernou krajinou pod hladinou vody.

Guláška se pyšní spoustou atrakcí, ale já si užívala především písečné duny, zajímavé vodní řasy a drobné rybky.

Levitovala jsem v prostoru. Každý nádech mi zněl v uších. Ale jinak… bylo ticho. To ticho, které dokáže zajistit jen výlet do hloubek.

Po 45 minutách se chlad ozval naplno. Cítila jsem, jak se mi ledová, čtyřstupňová voda rozlévá po celém břiše i nohách. Sakra…

Aďka, vedoucí naší výpravy, vypadala podobně vychlazeně, proto jsme si užily dámskou jízdu při zmrzlém návratu na hladinu a nechaly chlapy, aby si ponor dokončili.

Vylezla jsem z vody a okamžitě se roztřásla. Voda, kterou doteď ohřívalo mé tělo i baterie u pasu se najednou zdála přímo bolestivě studená.

Strhala jsem ze sebe promočený podoblek a zjistila, že to schytalo úplně vše, co jsem na sobě měla. Proč jen jsem si na sobě nechala i tepláky? No super!

Jen co se k nám přidala i mužská část teamu, vyrazili jsme na základnu na jezeře Košariská.

Já se vytrvale klepala na sedačce Lacova auta a moje zmrzlé tělo ani v nejmenším neocenilo vyhřívané sedačky, ze kterých se téměř kouřilo.

Na základně jsem okamžitě dostala teplý čaj. Zabalená ve spacáku a různých částech oblečení od různých lidí, jsem podávala kusy mokrého oblečení Aďke, která je obětavě věšela na radiátor. Moje ego to nepřežilo. Regulérně se odebralo do krajin věčného klidu. Ale já to díky zásahu Aďky a Tomáša a včasnému ukončení ponoru přežila bez jiné újmy. Sucháč putoval do opravy. A já doufala, že v nejbližších dnes budu moct znovu zavítat do nádherné zimní viditelnosti. A tentokrát snad v suchu.

Ani zatečení do sucháče mi nepokazilo úžasný zážitek. A slíbila jsem si, že na Gulášku zavítám častěji!

Fotky: Laco Chovan