Čierna voda- Jak jsem se začala kamarádit s kapry

Když jsme vyrazili na Čiernu vodu, bylo mi jasné, že tentokrát mě podvodní setkání nemine. A to jsem ještě nevěděla, co na mě nachystal můj parťák Šimon.

Po dlouhých měsících jsem se konečně setkala i se svými českými kamarády, kteří přijeli objevovat naše slovenské jezera. Dokonce i počasí se umoudřilo. Místo vytrvalého deště, který nás trápil poslední týden, se ukázalo sluníčko. Značka ideál. Nic nám nebránilo užít si ponor naplno.  

Oblékli jsme se a vyrazili k vodě. Hrdě jsme si nesli mapu lokality, takže jsme připomínali japonské turisty v Praze. Na náladě nám to však vůbec neubralo. 

Jen co jsem se ponořila, zaútočila na mě ploutev maďarského potápěče, který se zběsile zmítal na hladině. Rychle jsem se rozhlédla a hledala žraloka, který na něho útočí. S úlevou jsem shledala, že se jen pokouší dát dolu ploutve. Nic mi tedy nebránilo pokračovat dále.

Čierna voda je známá především množstvím atrakcí, které potápěčům nabízí. Propluli jsme kolem telefonní budky, následovaly rakety a malý vrak letadla. Cíl naší cesty byla tramvaj, kterou se dalo proplouvat- cool!. Po pár minutách se konečně vynořila v dálce. Ihned jsem se začala protahovat úzkými dveřmi. Ach, jak mi chybí jeskyně!

Šimonovo nadšení bylo minimálně stejně velké, jako moje. Vyblbli jsme se v tramvaji a vyrazili se podívat trochu hlouběji. Ve 30m byla nejen zima, ale i prázdno. Chvilku jsme se ochladili a zamířili zpět. hejno kaprů nás hladově sledovalo zpovzdálí. Při zběžném pohledu mi došlo, že jich jsou desítky, ne-li stovky. No výborně. 

Po vynoření jsem si vylila sucháč- vážně už bych ho měla dát opravit a trochu jsme se občerstvili před dalším dobrodružstvím. Tentokrát Šimon vytáhl kukuřici. Jako milovník všeho, co s kukuřicí i jen okrajově souvisí, jsem po ní nadšeně sáhla. Svačinka!

Šimon mi jí však zase vzal a upozornil mě, že tato dobrota je určená kaprům! Kapři+kukuřice v našich rukách= Hodně kaprů v mé společnosti. Tato rovnice se mi ani trochu nelíbila. Ale rozhodla jsem se brát to jako výzvu. Zkusím se s krvelačnými kapry kamarádit!

Podruhé jsme na sebe navlékli vybavení a s kukuřicí v kapse skočili do vody. 

Šimon šel na jistotu. Vedl mě k padlému stromu, který byl plný života. Od kaprů až po úhoře.

Okázalým gestem vytáhl plechovku. Jen co jí trochu pootevřel, strhla se apokalypsa.

Ploutev mi dala parádní facku.

Kapr v náručí.

Kapr mi zblízka kouká do očí!

Kapr v mé ruce.

Dostala jsem kukuřici do rukou. Sakra.

Kapři mi žerou ruce!

Znovu kapr v náručí.

Ani jsem se nestihla vzpamatovat z šoku a už jsem hladila hladového kapříka.

Když jsem si uvědomila, že nejsou agresivní, ale jen hladoví, došlo mi, že je to vlastně roztomilé. A konečně mi někdo skáče do náruče! Takové nadšení z mého objímání jsem dlouho neviděla. Uběhlo pár minut a já už zkušeně krmila kapry. Šimon se vedle mě jen potutelně usmíval. Věděla jsem, že hlavou se mu honí věta: “Já ti to říkal”. Usmála jsem se přes automatiku a souhlasně kývla. Jo, toto je fakt zážitek.

Kukuřice došla a kapři o nás rychle ztratili zájem. Pokusila jsem se jednomu alespoň zamávat, ale okázale mě ignoroval. Bez kukuřice jsem pro něho byla jen další otravná atrakce. Au.

Vynořila jsem se nadšená. Ještě před pár hodinami bych nevěřila, kolik radosti mi přinese ponor s kapry. A podívejme se na to!

Ihned jsem sdělila své zážitky své české partě, bohužel počasí se zase rozhodlo naše setkání předčasně ukončit. Rychle jsem se pobalila, rozloučila a plná zážitků odjela domů. Na tento ponor vážně jen tak nezapomenu. A pamatujte. Kapr je kámoš, ne jídlo! 😃