A bylo ticho... Rebreather opět na scéně

Po předchozí zkušenosti s rebreatherem jsem se rozhodla, že ticho se stane součástí mých ponorů a přihlásila se do kurzu.

Vše jsme spolu s instruktorem naplánovali, vymysleli, připravili… A potom jsem se jednoho dne probudila s polovinou tváře ochrnutou 😃. Paréza lícního nervu po zánětu ucha potrápila nejednoho potápěče. Já však doufala, že se mi frajerský úsměv jedním koutkem vyhne. Nevyhnul. A přišel v tu nejméně vhodnou dobu.

Na první hodinu teorie tak místo připravené potápěčky došla dámská verze Quasimoda. Naštěstí mým úkolem bylo hlavně poslouchat. A jedno funkční ucho mi naštěstí zůstalo.

Rozebraný rebreather mě naprosto uchvátil. Procházeli jsme si jednotlivé části debatovali o jejich funkcích. Mezi nadšenými otázkami jsem se neustále snažila vysvětlit, že moje mrkající oko není svérázný způsob svádění, ale součást mého dočasného handicapu. Naštěstí však nikoho ani nenapadlo, že bych s křivým ksichtíkem mohla zamířit tímto směrem. Zbytek hodiny teorie tak proběhl hladce a já dostala jeden jediný úkol. Vyléčit se, ať nově nabyté vědomosti vyzkoušíme pod hladinou.

Úkolu jsem se zhostila svědomitě a za měsíc už jsme stáli na břehu jezera a skládali si výstroj.

Rebreatherové potápění je specifické nejen absolutním tichem bez bublin, ale i možností delšího pobytu pod vodou. Na rozdíl od klasického potápění s otevřeným okruhem (kde potápěč vydechuje bubliny do vody), rebreather recykluje vydýchaný plyn. Ze směsi odstraňuje oxid uhličitý pomocí chemického pohlcovače a automaticky doplňuje kyslík, který tělo spotřebovalo.

Zanořili jsme se pod hladinu. Po dlouhé přípravě a vysvětlování byl dotyk vody doslova jako pohlazení. Čekala jsem klasické hučení, které doprovází každý můj ponor. Ale místo toho zavládlo absolutní ticho. Najednou jsem si uvědomila, jak silně mi začalo bušit srdce. Rebreather mi tlumeně doplnil kyslík. Jemné syčení znělo až nepřirozeně. Zhluboka jsem se nadechla a vyplavala za svým instruktorem do hloubky.

Ryby mě překvapeně pozorovaly, ale nebály se. Náhle zmizel ten jeden rušivý faktor, který je vždy přiměl utéct. Přiblížila jsem obličej do těsné blízkosti malého úhoře a prohlížela si každý detail jeho tělíčka. Zcela fascinovaně jsem se mu zadívala do malých černých oček. A potom jsem kopla a on se vyděsil a zmizel. Ten krátký okamžik na mě však silně zapůsobil a zanechal ve mě nesmazatelný pocit klidu a míru.

Světla ubývalo, místo příjemně teplé vody nás obklopil chlad a šero. Počítač pípl a ukázal mi hloubku 20 metrů. Zkontrolovala jsem údaje na obou počítačích. Parciály souhlasily. Vše sedělo. Mohli jsme pokračovat. Plavala jsem a vnímala každý pohyb mnohem intenzivněji, než obvykle. Dech se mi zklidnil. Mezi údery srdce byly stále větší pauzy. Věděla jsem, že přichází stav, kdy všechny starosti odplují a budu existovat jen tady a teď. Ten stav tak podobný meditaci, který je však hlubší. Potápěčský.

Hodina uběhla tak rychle, že jsem si chvíli myslela, že počítač udělal chybu. Vynořili jsme se na hladinu. Okamžitě jsem zatoužila vrátit se zpátky. A v tu chvíli mi došlo, že jsem se zamilovala. Do světa ticha, kdy nechávám mluvit pocity.